Bílá lvice Případy komisaře Wallandera

čte Jiří Vyorálek Drastické ozvuky sálajících nepokojů v Africe devadesátých let pocítí i obyvatelé chladného severu. Komisař Wallander vyšetřuje zmizení realitní makléřky Louisy Åkerblomové, aniž by našel jakékoli vysvětlení či motiv. Policista tuší, že vzorná manželka a matka zřejmě už není mezi živými. Nemůže však vědět, že její zabití souvisí s politickým děním a plánovaným pokusem o vraždu Nelsona Mandely v Jihoafrické republice. Třetí případ existenciálně uvažujícího detektiva v podání Jiřího Vyorálka se opět dotýká společenského kontextu doby - tentokrát jihoafrického apartheidu či přesunu bývalých členů KGB po rozpadu Sovětského svazu do řad mafie či služeb nových "zaměstnavatelů". Velkou špionážní zápletku přenáší Mankell z horkého kontinentu na malou plochu kraje jižního Švédska, kde se spiklenci jakoby mimochodem dopouštějí brutálního násilí. „Mankell politická a sociální témata zdánlivě používá jako atraktivní kulisu pro svůj příběh. Postupně se však vždycky dostáváte k tomu, že je velmi dobře chápe a rozkrývá, ale přitom nementoruje,“ poukazuje herec Jiří Vyorálek na aspekty autorovy tvorby, které se mu při četbě zamlouvají. Wallanderovy příběhy navíc často lavírují mezi několika podobami krimi žánru - což se výborně ukazuje právě na Bílé lvici. Od počátečního klasického detektivního pátrání po nezvěstné ženě, se přes špionážní jihoafrickou zápletku dostává komisař až do víru thrillerového dění, v němž hraje s osudem o čas a život svých blízkých, přičemž celou dobu nechybí líčení práce na stanici ve stylu policejního procedurálu. „Já wallanderovky vnímám jako detektivky, ač v Bílé lvici se z našeho komisaře stává chvílemi v podstatě skoro agent tajné služby, což by mohlo mít spíš blíže k thrileru,“ prozrazuje interpret, který si po prvních dvou audioknihách při přípravě na další nepotřebuje staré známé protagonisty připomínat. Už jsou mu totiž vlastní: „Snažím se, aby mi ty postavy bydlely v hlavě a opečovávám si je tam.“