Novinářka jde po stopách muže, který jí znásilnil

Bála jsem se jít i do kina. Jelikož jsem v té době pracovala v novinách jako filmová kritička, dost mi to komplikovalo život. Když jsem šla na promítání sama, což se ve městě, kde vycházely jen jedny noviny, stávalo poměrně často, seděla jsem tam, všechny svaly stažené napětím, a měla jsem co dělat, abych se soustředila na film. Nakonec jsem dospěla k tomu, že jsem vždycky poprosila vedení kina, aby mě tam zamkli, což udělali, i když to muselo být proti požárním předpisům. Naučila jsem se také vyhýbat se všemu, co nějak souviselo s oním znásilněním. Když bylo po všem, když jsem to řekla na policii, mluvila jsem s doktory a vypovídala před státním žalobcem a soudcem a porotou, a když pak toho, kdo mě znásilnil, poslali na dlouhé roky do vězení, přestala jsem o tom mluvit. To, co se stalo, jsem pohřbila někde hluboko v sobě, co nejhlouběji to šlo. Neřekla jsem o tom přátelům. Neřekla jsem to svým dvěma dětem, ani když už byly dost velké na to, aby se jim to dalo říct. Nemluvila jsem už o tom se svým manželem ani se sestrami či s matkou. Řekla jsem jim, a sobě taky, že jsem v pohodě. Na jedno jsem ale přišla: Možná jsem ten příběh pohřbila, ale mrtvý nebyl. Pohřbila jsem jej zaživa a on tam někde hluboko rostl jako liána z nějakého zmutovaného semene, pokroucený a ošklivý a houževnatý šlahoun. Jak rostl, rdousil ve mně spoustu dalších věcí, které mezitím měly také růst. Zabíjel moji odvahu a radost. Zabil moji důvěru ve svět.

Zobrazit více